Co se starými mašinkami – 1.díl

Obsah seriálu:

1. díl, Dědictví minulosti

2. díl, Lokomotivy

3. díl, Vagóny

4. díl, Koleje a ostatní příslušenství

Na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století zažila modelová železnice díky masovější výrobě a technologickému pokroku značné rozšíření. V tehdejším východním bloku, kam naše republika patřila, bylo rozhodnuto, že monopolním výrobcem železničních modelů bude bývalá NDR. Nově vzniklý kombinát VEB Piko, který vzešel ze stejnojmenné továrny v duryňském Sonnebergu, pohltil tehdejší menší výrobce modelů železnic, jako byly firmy Gützold, Schicht, Hruska, Ehlcke a další.

Dědictví minulosti

Výrobním programem Pika byly hlavně modely velikosti H0 a N. Modely H0 našly velké množství příznivců. Byly ve své době zpracovány na solidní úrovni. Jejich nevýhodou však byla a je relativní náročnost na prostor. Vláčky velikosti N jsou v tomto směru podstatně skromnější. Tato velikost však nedosáhla takového rozšíření, a to hlavně díky podstatně chudšímu sortimentu a nízké úrovni technického provedení. Kompromisem mezi těmito oběma velikostmi je měřítko TT, vyráběné firmou Zeuke, později Berliner TT Bahnen. To získalo hned od svého vzniku rovněž veliké množství příznivců.

Poklad z půdy

Bývalé východoněmecké firmy měly dobrý základ pro svoji výrobu. Bohužel ho patřičně nevyužily. Technická úroveň a kvalita provedení jejich modelů se v průběhu let postupně zhoršovaly. Lze konstatovat, že modely „Made in DDR“ jsou jako víno – čím starší, tím lepší. Toto tvrzení je možné i obrátit – čím mladší, tím méně kvalitní. Výrobci totiž postupně začali nahrazovat kovové součásti vozidel plastovými, vyrobenými z ne příliš kvalitních materiálů. To mělo za důsledek postupně se zhoršující kvalitu modelů. Na druhou stranu je nutno mít na paměti, že ceny železničních modelů byly v té době dotovány a díky tomu byly mašinky doslova v každé domácnosti. Málokdo si v dřívější době mohl dovolit pořídit mašinky ze „západu“, tedy od firem, jejichž modely jsou dnes běžně na našem trhu k dostání (Roco, Fleischmann, Märklin, Trix, Liliput a další). Bariérou nebyla jen v tehdejší době naprostá absence západního zboží v našich prodejnách, ale i cena, neboť tyto modely nebyly dotovány.

Důsledkem tohoto dědictví minulosti jsou situace, které často zažíváme na našich provozovnách. Přijde zákazník, který má mašinky z dětství nebo je objevil po svých příbuzných na půdě či ve sklepě. Jeho záměrem je využít stávající modely a dokoupit vozidla či příslušenství tak, aby mohl vybudovat kolejiště. V dalších dílech se pokusíme rozebrat otázku využitelnosti těchto starších modelů a příslušenství. Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem se budeme zabývat právě modely z bývalé východoněmecké produkce. 

Při posuzování jejich využitelnosti je třeba mít vždy na paměti ekonomickou stránku věci: naším cílem je vybudování kolejiště, na které klademe určité nároky. Může tato lokomotiva, vagón, kolej, semafor a podobně těmto nárokům vyhovět? Pokud ne, mohu ho opravit či inovovat? A pokud ano, s jakými náklady, v porovnání s cenou nového výrobku? Otevřeme nyní kufr mašinkami, co jsme snesli z půdy a rozdělme jeho obsah na jednotlivé kategorie a pojďme se na ně podívat blíže.

Vladimír Švígler